Referáty na Blog.cz

Jaguár (Panthera onca)

Délka těla od 1200 do 1800 mm

Váha od 70 do 120 kg

Délka života od 12 do 16 let

Jaguár je často zaměňován s Leopardem. V závislosti na tom, o jaký poddruh se právě jedná má podobnou, hnědo-žlutou základní srst která je charakteristicky značkována tmavými rozetami. Jaguár má poměrně mohutnější hlavu a kratší nohy. Má i kratší ocas. Leopard nosí dlouhý ocas špičkou vzhůru. Velikostí a základním zbarvením se obě šelmy neliší.

V chrupu šelem vynikají velikostí čtyři špičáky. Medvěd hnědý je největší evropská šelma. V zimě medvěd upadá do nepravého;slabého zimního spánku, ze kterého se občas probouzí. Mohutné, ostré a špičaté stoličky nebo třenové zuby v chrupu šelem se nazývají trháky.

Šelmy jsou v drtivé většině draví živočichové. Takové živočichy obecně označujeme pojmem predátoři.V Severní Americe žije poddruh medvěda hnědého nazývaný "medvěd šedý" neboli grizzly. Medvěd lední má žlutavě bílou, až bílou srst. Oblíbenou potravou medvěda hnědého je med divokých včel. Hlavní kořistí medvěda ledního jsou tuleni a ryby.

Za čenichem psa rostou hmatové vousy. Nejdokonalejším smyslem psovitých šelem je čich a někdy také sluch. Vlčí rodina (společenství) se nazývá smečka. Naší nejhojnější psovitou šelmou je liška obecná. Vzácně se u nás objevuje také vlk.

Páření psů je chovateli nazýváno krytí. Pes pochází z vlka jeho ochočením a zdomácněním. Mezi menší psovité šelmy patří například šakali žijící v jižní Evropě, v Asii a v Africe. Způsobem života se jim podobají kojoti obývající Severní Ameriku. Pro svou kvalitní dlouhou a hustou kožešinu;srst se u nás občas chová liška polární.

Kočka má zatažitelné drápy. Naše největší lasicovitá šelma je jezevec lesní. Nejdokonalejším smyslem kočky je sluch. Ze smyslu má kočka nejlépe vyvinutý zrak a sluch. Naopak v porovnání se psem má podstatně horší čich.

Jediná kočkovitá šelma, která nemá zatažitelná drápy, je gepard. Největší jihoamerickou kočkovitou šelmou je jaguár skvrnitý. Tygr žije pouze v Asii, zatímco lev žije převážně v Africe. Z kočkovitých šelem u nás žije rys ostrovid (evropský) a kočka divoká.

Naše nejmenší šelma je lasice kolčava. Mezi naše lasicovité šelmy patří i tchoř tmavý, který je pověstný tím, že se proti nepřátelům brání pronikavě páchnoucí tekutinou. Zdomácnělá forma tchoře je známá pod názvem fretka.

Z našich lasicovitých šelem je k životu ve vodě uzpůsobena vydra říční. Lasicovité šelmy nemají zatažitelné drápy. Kuna našlapuje jen na prsty, proto je její chůze velmi tichá.

- hlava

- hruď

- zadeček

Orgány hmatu a čichu jsou u hmyzu tykadla. Hruď hmyzu nese tři páry článkovaných končetin a dva páry křídel. V zadečku hmyzu je umístěno srdce, převážná část zažívací;trávicí trubice, vylučovací a pohlavní;rozmnožovací orgány.

Pokud se z vajíčka vylíhne nymfa;larva, která se už skoro podobá dospělému hmyzímu jedinci, jedná se o proměnu nedokonalou. Pokud se larva vylíhlá z vajíčka dospělému hmyzímu jedinci nepodobá, nemá ani náznaky očí a křídel a někdy má i odlišný typ ústního ústrojí, pokud se dále mění v klidové stadium - kuklu, je to proměna dokonalá.

Základním typem ústního ústrojí u hmyzu je ústrojí kousací. Další typy ústního ústrojí hmyzu vznikly přizpůsobením se různému způsobu přijímání potravy. Jedná se o ústrojí bodavě sací a lízavě sací. Vývoj hmyzu z vajíčka až do dospělosti se nazývá proměna;ontogeneze.

Dospělí jedinci jepic mají zakrnělé ústní ústrojí. Do skupiny vážek náleží:

- motýlice,

- šidélka,

- vážky

- šídla

Do třídy hmyzu s proměnou nedokonalou patří řády: jepice, vážky švábi , škvoři , kudlanky;kudlanka, rovnokřídlí, strašilky , stejnokřídlí a ploštice. Škvoři mají tělo zakončené dvěma přívěsky ve tvaru klíštěk.

Škvoři jsou všežravci, nejběžnějším je škvor obecný. Řád rovnokřídlí zahrnuje kobylky, cvrčky a sarančata.

Rovnokřídlí se vyznačují tím, že mají třetí pár nohou přeměněný na nohy skákací. Švábi jsou živoucí fosilie, protože žijí na Zemi v téměř nezměněné podobě už od prvohor. První pár nohou upravený k lovu kořisti, kdy na spodní straně stehna a holeně, které se svírají jako kleště, jsou špičaté a pevné ostny, má kudlanka.

Do třídy strašilky patří strašilky, pakobylky a lupenitky. K řádu stejnokřídlí patří křísi, mšice, pěnodějky a cikády. Ploštice mají první pár křídel přeměněný v kožovité polokrovky.

K řádu dvoukřídlých patří: moucha domácí, masařky, bzučivky, ovádi, bzikavky a komáři. Larva stejně jako dospělé zlatoočko se živí mšicemi. Nejčastější kořistí larvy mravkolva jsou mravenci. Kukly chrostíků jsou pohyblivé, před vylíhnutím čile plavou ve vodě. Larvy dvoukřídlých nemají končetiny, dospělci mají pouze 1 pár blanitých křídel. Samičky ovádů, bzikavek a komárů se živí krví, samečci zase pouze nektarem;šťávou.

Svým zbarvením, kterým připomínají vosy nebo včely, jsou známé pestřenky. Blechy cizopasí na savcích a ptácích, mají bodavě sací ústrojí a chybí jim křídla. Podle křídel, které jsou protkány velmi jemnou a bohatou žilnatinou, dostali jméno síťokřídlí. Ke známějším z čeledi síťokřídlých patří např. zlatoočky a mravkolvi.

Ústní ústrojí motýlů je až na výjimky přeměněno v sosák. Motýli mají dva páry křídel, které jsou oboustranně pokryty překrývajícími se barevnými šupinkami. Ne zcela přesně se motýli dělí na denní - mají paličkovitá tykadla - a noční, kteří mají tykadla nitkovitá nebo s různými výrůstky. Larvy motýlů se nazývají housenky a jejich ústním ústrojím jsou kusadla. K našim nejznámějším denním motýlům patří babočka.

Housenka bource morušového se kuklí do kokonu, který je tvořen vlákny z výměšků pozměněných slinných žláz, přičemž tato vlákna jsou surovinou pro výrobu hedvábí. Housenky zavíječů znehodnocují skladované potraviny, např. mouku či sušené ovoce. Housenky některých zavíječů žijí pod hladinou, mají totiž vyvinuté žábry. Housenky, které jsou zavalité a lysé a mají na posledním článku růžek, má motýl lišaj.

Samice blanokřídlých mají zadeček často zakončen kladélkem, u některých skupin blanokřídlých, např. u včel a vos, je přeměněno v žihadlo. Charakteristickým znakem brouků je obvykle tvrdý první pár křídel, který nazýváme krovky.

Larvy širopasých se nazývají housenice. Lumci nabodávají kladélkem hmyzí larvy a kukly a kladou do nich po jednom svém vajíčku. Mravenci patří mezi tzv. sociální hmyz, tzn., že žijí ve společenstvech s dělbou práce. Většina včel žije samotářsky, jediná u nás společensky žijící včela je včela medonosná. Mezi brouky žijící ve vodě řadíme potápníky. Mezi dřevokazné brouky patří např. kůrovec nebo lýkožrout.

Když zadeček blanokřídlého hmyzu přisedá k hrudi celou šíří, nazýváme skupinu širopasí, patří do ní např. ploskohřbetky, pilatky a pilořitky. Pokud je zadeček hmyzu připojen k hrudi stopkou, nazývá se skupina štíhlopasí. Řadí se k nim např. lumci, žlabatky, mravenci, vosy, včely a čmeláci. Naším největším mravencem je mravenec dřevokaz. Naše největší a nejznámější vosa je sršeň obecný.

Klíšťata patří mezi roztoče. Podobně jako jiný hmyz, se vyskytují ve čtyřech vývojových stádiích. Kromě vajíčka je to šestinohá světlejší larva. Podobně jako vyšší stádia i larva čeká s do široka roztaženými předními nohami na svého hostitele na vrcholku rostlin. Po nasátí krve se mění v osminohou nymfu a později v dospělé klíště, imago. Od vajíčka po dospělce se klíště vyvíjí 1 - 5 let. Tento dlouhý vývoj je mimo jiné způsoben i tím, že každé stádium mívá jiného hostitele. Záleží tedy na tom, jak dlouho čeká například v trávě než se uchytí na hostiteli.

Dospělec má zploštělé tělo v horní části kryté tvrdým štítem. 2,5 mm velcí samci mají štítek větší, jsou červeno hnědí. 3 - 4 mm velké samičky jsou spíše žluto červené a mají štítek malý. To jim umožňuje velkou roztažitelnost zadečku při sátí. Při plném nasátí může mít samička až 1 cm. Bodavě sací ústrojí je tvořeno postranními pohyblivými chelicerami a zubatým hypostomem, pomocí kterého se uchytí na hostiteli.

Klíště preferuje vlhká a teplá stanoviště. Ideálním stanovištěm je listnatý les s dostatečným podrostem. Výjimkou nejsou ani seníky. Vyskytuje se až do osmiset metrů. Lze ho nalézt v mírném pásmu severní polokoule od severní Ameriky až po Asii a v severní Africe.

Jejich aktivita začíná již dva týdny po posledním sněhu, nejčastěji v březnu. První nové larvy se objeví během dubna a května. Nejhojněji se dospělá klíšťata vyskytují v květnu a v září. Jedná se o tzv. dvojfázový výskyt s kulminací v květnu a září. Proto se zejména v tomto období mějte na pozoru a po každé vycházce do lesa či vysoké trávy si pečlivě prohlédněte pokožku. Zejména záhyby a místa s měkkou kůží. Nezapomeňte ani na děti a vaše čtyřnohé miláčky.

V poslední době se u nás vyskytuje poměrně velké množství klíšťat nakažených různými nemocemi. Klíště obecné patří mezi ty druhy, které aktivně vyčkávají na svého hostitele v trávě či jiných rostlinách. Mylná je však představa, že klíště uvidí vhodného hostitele a okamžitě na něj skočí. Klíšťata jsou slepá, ale dokáží reagovat na vydechovaný oxid uhličitý. Pomáhá jim v tom tzv. Hallerův orgán. Také neskáčí, ale padají z rostlin přímo na hostitele.

Pokud jste si někdy našli na těle zakouslé klíště, možná jste si řekli, jaktože je zakouslé, vždyť jsem nic necítil/a? Ono je totiž v zájmu klíštěte aby nebylo odhaleno až do doby kdy se pustí. Pokud by na svoji přítomnost významně upozornilo, bylo by odhaleno a odstraněno. Klíšťata proto mají prostředky aby zabránily projevům, které by je odhalily. Do rány vypouští anestetika proti bolesti. Krom toho se Vám do těla dostanou i látky, které pomohou klíštěti se lépe na ráně udržet a další látky například zabraňující srážlivosti krve. Se slinami se pak do těla dostávají původci nebezpečných nemocí, které klíšťata přenášejí.

Krev sají pouze samičky samečci podle většiny zdrojů potravu nepotřebují. Pouze čekají na hostitele, na kterém najdou samičku k páření.

Klíšťata přezimují jak v hladovém tak nasátem stavu ve všech stádiích vývoje.

Rozmnožování probíhá na hostiteli i mimo něj. Oplodněná samice, která je plně nasátá může naklást až 5000 vajíček.

Asi nikoho nepřekvapí, že tento obtížný a v přírodě hojný parazit není zvláště legislativně chráněn. Proto tentokrát pojmu tuto kapitolku trošku jinak. Věnuji ji tomu, jak můžou být klíšťata nebezpečná a jak proti nim ochránit sebe, své blízké a čtyřnohé miláčky.

Ochranné prostředky
Pokud se vydáte do míst, kde se vyskytují klíšťata, je dobré obléci si dlouhý oděv a plné boty, které zamezí průniku klíštěte na pokožku. Dobrou ochranou jsou i repelenty. Ne všichni je však snášíme. Pokud víte, že si z každé procházky přinesete klíště, určitě byste neměli zapomenout na očkování proti klíšťové encefalitidě. Právě teď na jaře je k tomu ta nejvhodnější doba. Očkovat lze i vače čtyřnohé miláčky. Stačí s ním zajít k veterinárnímu lékaři.

Nejčastěji přenášené nemoci
Zdravé klíště pro nás ani naše miláčky nepředstavuje větší nebezpečí. Pokud je však infikováno některým z původců obecně zámých nemocí jako je borrelióza či klíšťová encefalitida (dvě unás nejčatěji přenášené nemoci tímto parazitem), může to být vážné.

Nemoc mohou přenášet i jiná stádia než imaga. Například nymfy.

klíšťová encefalitida
Původcem této nebezpečné nemoci jsou arboviry, přesněji neurotropní flavivirus. V současné době se u této nemoci léčí pouze symptomy. Existuje však účinná vakcína.

Onemocnění probíhá ve dvou fázích: v první fázi se objevují horečky, bolesti hlavy, malátnost, nevolnost, bolesti v kloubech. Tato fáze trvá 4 - 15 dnů. Poté se objeví opět horečky a v různé intenzitě příznaky postižení centrálního nervového systému: bolest hlavy, zvracení, meningeální příznaky (tuhost svalstva šíje), poruchy paměti, dezorientace, poruchy spánku, svalový třes, závratě, obrny nervů.

Lymeská Borrelióza
Původcem jsou spirochety Borrelia burgdorferi, Borrelia garrini a Borrelia afreli. U nás to jsou druhé dvě. Ta první se vyskytuje zejména v USA. V současné době se léčí antibiotiky. Vakcína proti u nás se vyskytujícím původcům zatím neexistuje. Kromě klíšťat mohou být přenašeči i blechy, komáři, ovádi, klíšťata jsou však nakažena nejčastěji.

Pravděpodobněji než vy nebo někdo jiný člověk z Vaší rodiny se nakazí váš pes. Pokud občas váš pes chodí po třech aniž by měl něco s packou je možné, že má právě lymeskou borreliozu.

U člověka může lymeská borrelioza probíhat bez příznaků nebo s tak nepatrnými příznaky, že jim člověk nevěnuje pozornost, to je obzvláště nebezpečné. A jaké tedy mohou být příznaky? Typickým příznakem je pomalu se šířící červená skvrna na místě uchycení klíštěte. Časným příznakem může být také horečka, třesavka, bolesti ve svalech, únava. Po několika týdnech se objevují příznaky postižení nervového, kardiovaskulárního systému, ztuhlost svalů a kloubů.

Po prodělání této nemoci nevniká imunita, je možné znovu se nakazit a onemocnět.

Správné vytažení klíštěte
Pokud už se vám nebo někomu blízkému či čtyřnohému miláčkovi klíště zakousne do pokožky dodržujte tento návod jak klíště bezpečně odstranit.

Nikdy klíště neodstraňujte holou rukou. Vždy použijte pinzetu. Parazita uchopíme za hlavohruď a kývavými pohyby postupně uvolníme. Po vytažení se přesvědčíme zda je klíště celé, Jestli část nezůstala v ráně. Ránu vydezinfikujeme jodovou tinkturou. Několik dní po napadení klíštětem se vyhneme se fyzické námaze a ránu sledujeme. Při jakékoli změně kontakujeme lékaře. Dušení klíštěte například olejem je stále sporné, otáčení při vytahování nemá význam.

Díky důsledným ochranářským opatřením už dnes potápka roháč nepatří mezi ohrožené druhy. Zhruba před sto lety jejich počet drasticky poklesl, ale od té doby se stavy populace stále zvyšují a dnes je tento pták na našich rybnících poměrně běžným zjevem.
Potápka roháč

Ve střední Evropě žijí ještě tři další blízce příbuzné druhy. Potápka černokrká (Podiceps nigricollis), potápka rudokrká (Podiceps grisegana) a potápka malá (Tachybaptus ruficollis).

Potápka roháč přibližně stejně velká jako kachna. Tento elegantní pták je význačný svými ornamentálními černými péřovými růžky na temeni a límcem z prodloužených kaštanových a černých lícních per. Krk, hruď a celá spodní strana těla jsou bílé, na hřbetě se střídá několik odstínů šedohnědé až hnědé. Ptáci obou pohlaví vypadají zcela stejně. Zobák má dlouhý, tenký ostrý a růžově zbarvený. Mladí ptáci mají hlavu a krk bílé barvy s černohnědými pruhy a v rákosovém porostu jsou dobrým maskováním. Přetrvávají až do nasazení prvního zimního šatu. U potápky roháče můžeme pozorovat za letu jak vynikají nápadná bílá pera na křídlech. Dobrým poznávacím znamením jsou i krk natažený dopředu a nohy dozadu. Délka těla je 41 - 51 cm, ale rozpětí křídel je 85 - 90 cm. Potápka roháč má hmotnost 700 - 1 000 g.

S výjimkou nejsevernějších oblastí se vyskytuje v celé Evropě a v převážné části Asie, ve východní a jižní Africe, v Austrálii a na Novém Zélandu.

Potápka roháč je ptákem sladkých vod. Můžeme ho vidět na hladině jezer, rybníků, pomalu tekoucích řek, přehrad, horských ples a mokřin. Vyhledává zvláště vodní plochy s hustým rákosovým nebo sítinovým porostem na březích. Většinu naší populace potápky roháče tvoří ptáci tažní. Naše stálá populace je přes zimu posílen ptáky, kteří sem přilétají ze severní Evropy, aby přezimovali na našich rybnících a řekách. Než však nastane jaro, vrátí se všichni tito ptáci zpět do svých hnízdišť, aby tam vyvedli mláďata. Pravidelné sezónní tahy jsou za normálních okolností pro potápku roháče jediným důvodem, aby vzlétla a urazila delší úsek vzduchem. Létá hnána rychlými údery křídel, krk má natažený dopředu a nohy dozadu. Nohy slouží za letu k udržení, případně změně směru, stejně jako ve vodě při plavání a potápění.

Potápka roháč se živí především rybami, měkkýši, vodním hmyzem a jeho larvami. Dospělí ptáci loví i malé žáby a korýše a doplňují si jídelníček řasami, chaluhami a jinými vodními rostlinami. Při hledání potravy se potápka zpravidla celá potápí pod vodu. Buď dlouhým a ostrým zobákem prohledává dno, nebo loví kořist plovoucí ve vodě. Pod vodou dokáže uplavat značnou vzdálenost, aniž by se musela vynořit a nadechnout.

Potápka hnízdí v období od dubna do července. V této době se ptáci obou pohlaví pyšní svatebním šatem, který se vyznačuje dvojitou chocholkou ("rohy") na hlavě a ozdobami po obou stranách krku. Během toku samec a samice plavou z určité vzdálenosti přímo proti sobě, natahují k sobě krky, proplétají si je a vyrážejí přitom hlasité výkřiky. Mezitím se střídavě potápějí a vynořují se zobákem plným vodních rostlin, které si vzájemně obřadně předávají. Oba partneři opřeni hrudí o hruď šlapou vodu a potřásají přitom hlavami. Některé fáze tohoto obřadu mohou ptáci provádět i po páření, poté co již začali se stavbou hnízda. Hnízdo potápky roháče je postaveno z vodních rostlin. Je plovoucí, umístěné těsně nad hladinou a ukotveno například k silným stéblům rákosu, někdy také ke kmeni stromu nebo trsu vodních rostlin. Dospělí ptáci vykládají hnízdo vlhkými rostlinami, kterými přikrývají i vajíčka, kdykoliv se od hnízda vzdálí na delší dobu. Snůšku tvoří tři až šest původně bílých vajec, která se časem stykem s vlhkými vodními rostlinami barví stále více dohněda. V sezení na hnízdě se oba ptáci střídají po několikahodinových intervalech. Mláďata se líhnou po 28 dnech. Ihned umějí plavat, ale ještě nějakou dobu jsou zcela závislá na rodičích.

U nás se vyskytuje potápka roháč celoročně (i když většina naší populace je tažná) na mnoha jezerech, rybnících, přehradách a pomalu tekoucích řekách. Při pozorování z velké dálky si roháče snadno můžete splést s jiným druhem. Dalekohledem však musíte jasně rozeznat (u ptáka v zimním šatě) světle červený zobák, černé peří na hlavě a bílý proužek přes oko. Letící potápka roháč se snadno pozná podle bílých ploch na křídlech. Krkem nataženým dopředu a nohama dozadu se odlišuje od letícího morčáka velkého, se kterým si jej množí pozorovatelé pletou. Dospělí ptáci se ozývají nejčastěji chraplavým "krek - krek", často je slyšet také jejich drsné "koorr".

V minulosti vedla obliba peří tohoto ptáka jako ozdob na klobouky v mnoha oblastech k jeho úplnému vyhubení, ale dnes je roháč ve střední Evropě nejhojnější potápkou.

Dravci jsou rození zabijáci, nejdravější a nejobratnější lovci ve světě ptáků. Bystrozrací páni vzduchu jsou vybaveni smrtícími zbraněmi, pomocí nichž zabíjí své oběti.

Termín dravci se používá pro skupinu ptáků, která zahrnuje asi 300 druhů. Ve skutečnosti není žádný znak, který tyto ptáky přesně vymezuje. Dravci jsou především masožravci, kteří se živý téměř všemi druhy živočichů, včetně hmyzu, ptáků, plazů i savců. Aby mohli stravu požít, mají všichni dravci silné, ostře zahnuté zobáky, kterými roztrhají maso své kořisti na kousky. Téměř všichni dravci také aktivně loví a zabíjejí svou potravu. Avšak na rozdíl od všech dravých ptáků nechytají svou kořist do zobáků, ale místo toho používají silné nohy a ostré zahnuté drápy. Nejnápadnější výjimkou jsou supi, kteří se živý speciálně mršinami. Proto jsou také jejich drápy tupé. Všichni dravci ať už loví živou nebo mrtvou kořist, jsou aktivní ve dne. Několik druhů, jako je například sokol falco rufigularis, létá při slábnoucím světle, ale žádný z dravců neloví za tmy. A tak se dravci, aby se rozlišili od dravých sov, často nazývají "denními dravými ptáky". Dravci obecně polykají malou kořist celou. Mají velmi silné žaludeční šťávy, které jsou schopny rozložit i kosti oběti. Nestravitelné chlupy a peří asi po šestnácti hodinách vykašlávají v podobě kuliček.
Mnoho druhů dravců nezůstává po celý rok na jednom místě. Někteří se stěhují, aby se vyhnuli nejhorším extrémům počasí, zatímco jiní odlétají, aby mohli využívat sezónně bohatá prostředí. Draví ptáci jako například včelojed lesní a menší poštolka obecná, jejichž strava zahrnuje velké množství hmyzu, často v létě odlétají na sever, aby využili letní žeň svých kořistí.. Ale jak se blíží zima a počet hmyzu se snižuje, musí následovat slunce a vrací se na jih. Někteří dravci lovící jiné ptáky se také stěhují, aby využili sezónního stěhování svých kořistí. Ptáci, jako je sokol stěhovavý, se mohou stěhovat jen několik kilometrů z oblastí na vysočině, kde hnízdí, do oblasti na pobřeží, kde tráví zimu.

Dravci jsou skvělí letci. Způsob letu a lovu určitého dravce lze zjistit pouhou studií tvaru křídla. Obecně mají dravci dlouhá a široká křídla, která jim umožňují plachtit. Tím, že využívají vzestupných proudů teplého vzduchu, mohou ptáci jako káně, supi a orli setrvat ve vzduchu téměř bez námahy. Když pak prohledávají křížem krážem zem pod sebou a snaží se najít potravu, umožňuje jim technika letu strávit ve vzduch dlouhé dny. Jedním z nejvíce obdivovaných dravců ve vzduch je orel terathopius ecaudatus. Dospělý orel se může pochlubit téměř dvoumetrovým rozpětím křídel, ale v obrysech se zdá být téměř bez ocasu. Při prohledávání rozlehlých oblastí urazí velký kus cesty rychlostí až 80 km/hod. Změny směru dosáhne tím, že občas nakloní křídla velmi podobným způsobem jako mořský pták. Mává křídly jen občas, z čehož vyplývá, že se dokáže dostatečně vznést za mírnějšího závanu vzduchu.

Dravci jsou jedním z více kosmopolitních řádů ptáků a vyskytují se na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy. Jednotlivé druhy se přizpůsobily způsobem, který jim umožnil využívat téměř každý typ prostředí od vrcholků hor přes bažiny a tropické pralesy až po zamrzlé pustiny v tundrách.
Co do velikosti jsou dravci velice rozmanití. Největší je kondor alpský, který má rozpětí křídel více než tři metry. Nejmenší je asijský sokol trpasličí, který se velikostí 16 centimetrů podobá pěnkavě.

-

Sport a relaxace

V Jihomoravském kraji je stále na prvním místě strojní průmysl. V Brně jsou především možnosti pro investování a energetiku (Alstom Power, První brněnská strojírna), výroba traktorů a zemědělského průmyslu (Zetor), hydraulické a pneumatické / vzduchové stroje (Poclain Hydraulics), zpracovatelské stroje (Šmeral), provozní stroje (IFE, Frencken, E.W.C.), kuličková ložiska (ZKL). Další významné obory, ve kterých se pohybují firmy, zabývající se strojním průmyslem se nachází v oblasti Blanska - severně od Brna. (ČKD a Metra - vodní turbíny), Adamově (Adast - kompresory, a pumpy), Kuřimi (TOS - obráběcí stroje a centrum obráběcího průmyslu), Boskovicích (Minerva - šicí stroje, Novibra - jehly pro textilní stroje a Vyškově (Fritzmaier - zemědělská a ostatní transportní technika, Fischer Vyškov - kovoobráběcí.

V jižní části regionu je strojní průmysl v Břeclavi, kde se nacházejí dvě výrobny výtahů a pojízdných schodů OTIS a OTIS-Escalators, Hustopečích (Mostárna - stavba mostů, jeřábů, Worthington Gastec - tlakové nádrže, GEMI a Westphalia - automobilové náhradní díly.) Podniky významné pro strojní a obráběcí průmysl se také nacházejí v Hodonínském regionu (Jihomoravská armaturka v Hodoníně - armatury, Narex v Kyjově - vrtáky, Šroubárna v Kyjově - šrouby a spojovací materiál). Více než stoletou tradici má v Jihomoravském kraji také elektrotechnický průmysl, jehož hlavním centrem je opět Brno - VUES, ZPA a Inotec v Brně, Siemens Electric Machines v Drásově. Elektrotechnika a ITC technologie jsou průmyslovým obory, ve kterých došlo během posledního desetiletí v Jihomoravském kraji k prudkému rozvoji. Nedávný prudký rozmach tohoto oboru stojí na výzkumech, které mají v Brně v této oblasti dlouholetou tradici.

Textilní a obuvnický průmysl
jsou obory, které v průběhu 90- tých let prožily velké změny. Mnoho podniků úplně zmizelo a jejich činnost byla jen z částí převzata nově vzniklými firmami. Nejdůležitější centra textilního průmyslu a výroby oblečení v Brně jsou Nová Mosilana a Luwa (obě se zahraničním kapitálem).

Potravinářský průmysl
je vysoce rozvinutý ve většině okresů - největší koncentrace je v jižních a východních okresech tj. Brno-město, Brno-venkov, Hodonín, Znojmo a Břeclav - zpracování masa, cukrovary, konzervárny ovoce a zeleniny. V Jihomoravském regionu se také nacházejí čtyři velké pivovary - Starobrno v Brně, Hostan ve Znojmě, pivovar Vyškov a pivovar Černá Hora; a velký počet velkovýrobců vína - především: Víno Mikulov, Vinium Velké Pavlovice, Znovín Znojmo. Vinařství a výroba vína reprezentují významné ekonomické aktivity, stejně tak jako hlavní turistické atrakce v jižní části regionu

Chemický a farmaceutický průmysl
je zastoupen především ve městech: Břeclav, Brno (Pliva - Lachema), Vyškov a Ivanovice na Hané (Bioveta).

Jihomoravský region představuje jeden z nejdůležitějších dopravních uzlů v České republice - má druhou nejhustší síť silnic a dálnic, bude součástí prvního a druhého mezinárodního koridoru, stejně tak, jako je významným národním dopravním uzlem pro vlakovou dopravu. Brno také disponuje jedním mezinárodním letištěm I. kategorie.

V Brně se také nachází společnost Veletrhy Brno, a.s. - nejspecializovanější společnost na veletrhy a výstavy ve střední Evropě - s téměř 50 výstavami za rok. Majoritním vlastníkem je německá společnost Messe Düsseldorf a zaměstnává přes 750 lidí. V roce 1993 byl znovu otevřen Technologický Park Brno, což bylo jedním z cílů společného projektu, který odstartoval Český technologický park. Jednou z předností Technologického parku Brno je jeho strategická poloha a skutečnost, že je zde k dispozici kvalifikovaná pracovní síla. V technickém parku dnes můžeme najít firmy jako - Siemens, IBM, Honeywell, SGI, Ness technologies, Timken, Control Techniques, FEI, Český mobil, Tranza a Andrew Telekommunikations.

Dalším z významných rozvojových projektů je průmyslový park Brno - Černovická terasa - se 179 hektary plochy tvoří jeden z největších průmyslových parků v České republice a splňuje všechny předpoklady pro investice "na zelené louce". Pozemky jsou ve vlastnictví města a jsou obzvláště atraktivní z důvodu jejich blízkosti k mezinárodnímu letišti, dálnici a železniční síti

Rozloha : 5 335 km2 (6 ,8 % rozlohy České republiky)

Nejvyšší místo : úpatí hory Klínovec

Nejnižší místo : výtok řeky Labe u Hřenska ( 115 m n.m.) nejníže položené místo v ČR

Počet sídel : v Ústeckém kraji je 354 obcí, z toho 46 má statut města.

Počet obyvatel : 822 133 (k 31.12.2004)

Průměrná hustota osídlení : 131 obyvatel na km2

Ústecký kraj se sídlem v Ústí nad Labem je vymezený územím okresů Děčín, Ústí nad Labem, Teplice, Litoměřice, Louny, Most a Chomutov. Na jeho území se v současné době nachází 16 obcí s rozšířenou působností. Severní hranice kraje je zároveň i státní hranicí se spolkovou zemí Sasko ve Spolkové republice Německo. Na severovýchodě sousedí s Libereckým krajem, na západě s Karlovarským a z malé části i s krajem Plzeňským a na jihu se Středočeským krajem.

Na území Ústeckého kraje se nachází 354 obcí. Sídlem kraje a zároveň největší obcí v území je Ústí nad Labem s 97 164 obyvateli. Podle počtu obyvatel se kraj řadí na páté místo v České republice. Hustota obyvatel je vyšší než vykazuje celostátní průměr a liší se podle okresů. Nejhustěji je osídlena oblast podkrušnohorské hnědouhelné pánve, nižší zalidnění se nachází ve vyšší oblasti Krušných hor a v okresech Louny a Litoměřice, kde se vyskytují především menší venkovská sídla.
Obce reprezentují život v Ústeckém kraji z pohledu několika staletí. V mnoha z nich najdeme zejména sakrální stavby pamatující vládu prvních Habsburků, například Rudolfa II, který měl úzké vztahy k městu Most.
Zejména ve šluknovské oblasti se nachází řada obcí, v kterých se dochovala architektura takzvaných podstávkových domů, staveb typických pro česko-sasko-polské trojzemí, například v obcích Dolní Chřibská, Vysoká Lípa, Jetřichovice nebo Všemily. Podstávkové se těmto domům, jedinečným v Evropě, říká pro jejich specifickou konstrukci, skládající se z vnějších přístěnných sloupků propojených vodorovným trámem. Podstávka, která má tvar stlačeného oblouku, nese patro domu, případně střechu, podpírá stropnice a tím zpevňuje celou stavbu.

Zcela jiný ráz mají zemědělské obce ležící v polabské nížině. Unikátem mezi nimi je Straškov - Vodochody, nejmenší obec kraje nebo chmelařské Blšany, pyšnící se statutem nejmenšího evropského sídla prvoligového fotbalového klubu. Jinou raritou je pověstmi o zázračném uzdravování opředený třetí nejstarší český klášter řádu klarisek v Panenském Týnci na Lounsku.

Unikátní pevnostní město Terezín, rotunda sv. Jiří na památné hoře Říp, pomník Přemysla Oráče ve Stadicích, Střekov, Hněvín, Hazmburk, Kadaňský hrad, zámky v Klášterci nad Ohří, Krásném Dvoře, Libochovicích, Duchcově a další.

Kadaň, Litoměřice, Žatec, Úštěk

Klínovec, Bouřňák, Komáří Vížka, Krušné hory, cyklistická stezka podél Labe, Raná u Loun, Labské pískovce, autodrom a hipodrom v Mostě.

NEJnavštěvovanější národní parky:

Národní park České Švýcarsko (značené cesty, tři naučné stezky a 45 km značených cyklotras).

NEJkrásnější koupání:

Nechranická přehrada, Kamencové jezero, jezero Chmelař, zatopený důl Barbora u Oldřichova, Aquapark v Klášterci nad Ohří a v Děčíně.

NEJvětší zoologické zahrady:

Zoologická zahrada v Ústí nad Labem a v Děčíně, Podkrušnohorský zoopark v Chomutově.

NEJznámější lázně:

Teplice v Čechách, Dubí a Mšené-Lázně.

V okolí obcí Chlumec, Přestanov, Stradov, Žandov a Telnice zuřila v létě roku 1813 po Slavkovu druhá největší bitva napoleonských válek svedená na rakouském území. Tyto události připomíná několik pomníků. Na rozcestí silnic vedoucích do Stradova, Unčína a Přestanova se nachází tzv. Juchtová kaple, svědek nelítějších bojů bitvy. Ruský pomník v Přestanově má čtyři bronzové reliéfy mimochodně kráčejících lvů, umístěné u paty obelisku, a sochu bohyně vítězství Niké. Byl postavený dle návrhu italského architekta Nobileho, základní kámen monumentu položil sám car Mikuláš

Ústecký kraj se může pochlubit hned dvěma místy, k nimž se váží staré české pověsti. Především horou Říp na Roudnicku - když se praotec Čech z Řípu rozhlédl po kraji, viděl zemi mlékem a strdím oplývající. Jeho rod Čechů se tedy v této zemi usadil. Dalším takovým pověstným místem je obec Stadice v romantickém údolí řeky Bíliny. Český kronikář Kosmas sem přisuzuje děj pověsti o založení české královské dynastie, rodu Přemyslovců. Dle jeho tvrzení byl právě zde bájný Přemysl Oráč vyzván, aby opustil svůj pluh, oženil se s kněžnou Libuší a usedl na knížecí stolec.

V letech 1904-6 byl podle plánů architekta J. Zeissiga z Lipska v dnešní Horově ulici v Ústí nad Labem vybudován novorománský cihlový objekt Evangelického kostela apoštola Pavla. Při jeho konstruování došlo u nás vůbec poprvé k aplikaci panelové stavební technologie.

Československá premiéra prvního zvukového filmu se konala 26. dubna 1929 v Ústí nad Labem na Střekově v kině Alhambra (dnešní Činoherní studio).

Ve dnech 17. a 19. dubna 1945 byla pětina městského centra Ústí nad Labem bombardováním spojeneckými silami takřka srovnána se zemí, což si vyžádalo více než 500 lidských životů. Cílem několika ničivých náletů se stal most, továrny, úřady, obchody a restaurace, radnice, knihovna, dvě kina, tři školy, nádraží, pošta a jiné významné budovy. Zcela zničeno bylo 572 domů s 2754 byty a poškozeno dalších 916. Od té doby má Ústí nejšikmější věž na sever od Alp, a to u arciděkanského chrámu Nanebevzetí Panny Marie z roku 1318 - ve výšce 65 metrů se věž odklání o 186 cm od kolmé osy.

NEJromantičtější restaurace:

V obci Brná je restaurace Srdíčko, velmi často ji navštěvoval německý spisovatel Karel May.

U zámku ve Velkém Březně, nechal ho vybudovat Karel Chotek v anglickém stylu se 130 vzácnými stromy a keři. Zámek je spjat také s místem, kde vyrůstala Žofie Chotková, manželka arcivévody Ferdinanda d´Este. Oba dva, jak následník trůnu monarchie, tak hraběnka Žofie byli zavražděni roku 1914 v Sarajevu. Tento incident se do značné míry podílel na rozpoutání 1. světové války.

V Nepomyšli na Podbořansku roste Lípa srdčitá, která se v roce 2002 umístila na druhém místě v soutěži Strom roku 2002. I když se vítězem pyšní Sokolovsko, lípa z Nepomyšle je nejkrásnějším stromem Ústeckého kraje.

Život v Ústí n. L. byl po roce 1948 poznamenán nejen totalitním režimem a jeho direktivními metodami, ale také skutečností, že obyvatelstvo většinou přišlo z jiných míst a postrádalo jakýkoli lokální patriotismus. Tomuto myšlení odpovídaly i asanace, jež kulminovaly zejména v 70. a 80. letech a takřka zlikvidovaly historickou část města.

Johann Schicht založil v Ústí n. L. továrnu na výrobu mýdla (dnes Setuza). Patřil ve své době vedle Bati nebo Škody k nejznámějším průmyslníkům. V roce 1898 mu byl udělen titul císařský rada za jeho zásluhy o rozvoj průmyslu rakousko-uherské monarchie…. Poté, co byla v roce 1911 uvedena do provozu ztužovna tuků (první ztužovna na evropské pevnině vůbec a čtvrtá ve světě) se akciová společnost Georg Schicht stala největším podnikem svého druhu v Evropě. V Anglii byla větší mydlárna, v Německu olejárna, v Holandsku margarínka, ale neexistoval komplex těchto provozů a na tak vysoké technické úrovni, jako byl v Ústí n. L.

K přeměně přirozeného labského toku do dnešní podoby jako toku regulovaného a do značné míry uměle přetvořeného docházelo postupně po dobu více než sta let a vycházelo z postupně se prosazujícího principu, že Labe je důležitá dopravní tepna, která jako jediná spojuje české země s mořem. Z tohoto principu vycházely všechny úpravy řeky, které směřovaly k odstranění překážek omezujících plavbu a k postupnému prohlubování jejího řečiště. Tyto snahy o vytvoření optimálních plavebních podmínek na Labi vyvrcholily grandiózním plánem kanalizace toků Vltavy a Labe na úseku mezi Prahou a Ústím n. L. Tento projekt se začal realizovat od roku 1896 a byl dokončen v roce 1936 dobudováním Masarykových zdymadel pod Střekovem. Podle původního plánu zde měl být vybudován běžný plavební stupeň, podobným stupňům, které se stavěly na úseku Mělník - Lovosice. Další stupeň měl být postaven u Prackovic. Jejich výstavbě však zabránilo vypuknutí 1. světové války a po jejím skončení došlo k přehodnocení záměrů a prosadila se nová koncepce ve výstavbě vodních děl: ta neměla sloužit pouze plavbě, ale měla být kombinována s vodní elektrárnou. A tak v roce 1923 bylo započato s tehdy největší vodní stavbou na území ČSR. Výsledkem byla zdymadla jak je známe dnes: 2 plavební komory pro čluny a hydroelektrárna, navíc doplněna o přechod pro chodce.
Toku Labe se však nevyužívalo pouze pro nákladní přepravu. Při zahájení paroplavby na českém toku Labe byly parníky určeny výlučně k přepravě osob. A osobní přeprava se stala neodmyslitelnou součástí labské dopravy, a vlastně jí zůstala dodnes i když v daleko menším rozsahu. Její počátky spadají do 40. let 19. století. Zastávky parníků byly prakticky ve všech obcích, ale hlavní proud cestujících směřoval do velkých měst a rekreačních středisek. Na českém toku Labe se největší počet cestujících soustředil právě do Ústí n. L. Přitom se nejednalo o zanedbatelný počet, protože např. v desetiletí před 1. světovou válkou přijelo nebo odjelo z Ústí n. L. průměrně přes čtvrt milionu osob ročně, což bylo 40 - 50 % všech osob přepravených parníky na českém úseku Labe. Pro jejich pohodlí zřídila saská společnost v Ústí n. L. svoji vlastní kancelář spojenou s restaurací a hotelem - Parník (Dampfschiff), která zahájila provoz v roce 1862 a byla umístěna poblíž ústí Bíliny (obdobná zařízení se stejným jménem byla zřízena i v Děčíně, Hřensku a Litoměřicích). Příjezdy a odjezdy parníků byly přizpůsobeny hlavním železničním spojům (do Prahy či Teplic), byla zřízena i speciální služba nosičů ap. Budova Parníku dodnes stojí a patří k NEJzchátralejším…

Ústí n. L. bylo postiženo několika velkými povodněmi, které zaplavily níže položené části města a způsobily značné materiální škody. Poslední velká povodeň stihla nejenom město, ale i téměř polovinu kraje v srpnu 2002, kdy hladina Labe v Ústí kulminovala na 11,9 metrech.
Historickou tabulku povodní na dolním toku Labe tak stále vede vodní katastrofa z roku 1845, kdy byly dosaženy hodnoty 1 235 cm a průtok 6 300 m3. Velká voda tehdy v Ústí nad Labem zaplavila a poškodila prakticky všechny domy v prostoru od Mírového náměstí k řece a směrem k řece. Směrem k Trmicím a Předlicím se rozkládalo velké jezero. Dále bylo v severních Čechách zčásti zatopeny Litoměřice, pod hladinou úplně zmizely Mlékojedy, Lovosice, ve Štětí voda zaplavila náměstí i kostel.
Při této mimořádné povodni byla hladina vody asi o 1,5 m výše než u všech dalších katastrofálních povodní, které Ústí n. L. v průběhu 2. pol. 19. století postihly. Jednalo se zejména o povodně v letech 1862, 1867, 1876 a 1890, které náleží mezi 10 největších historicky doložených labských povodní.

NEJmladší obce:

Několik desítek obcí na Ústecku muselo ustoupit těžbě uhlí. Jedna z nich - Vyklice - se však na mapu kraje vrátí.

NEJkvalitnější české víno:

Vinice ve Velkých Žernosekách.

NEJuznávanější most v ČR:

Mariánský přes Labe, dokončen v roce 1998, cena se vyšplhala téměř na 3 miliardy korun.

NEJznámější ulice:

Rozhodně ústecká Matiční…

Panenský Týnec - zásadní význam na rozvoji a růstu obce měl týnecký klášter klarisek, vystavěný do roku 1280 Habartem ze Žirotína jako poděkování Anežce Přemyslovně, sestře krále Václava I., za vyléčení jeho ženy z neplodnosti. Svatá Anežka zde ke sklonku svého života i žila a její zmizelé ostatky jsou v blízkosti kláštera v hrobce uloženy. Tato skutečnost je však nedoložena. Další stavbou se kterou započal prvorozený syn Habarta - Plichta za Žirotína, nejslavnější bojovník své doby, který bojoval za římského krále, anglického krále a krále Jana Lucemburského, je stavba vrcholně gotického kostela, který se však nikdy nepodařilo dostavět. Tuto stavbu založil na silné pozitivní zóně ve tvaru kříže, která má schopnost léčit a uvolňovat depresivní stavy.

Státní úřad pro jadernou bezpečnost vytipoval pět míst, z nichž bude vybráno jedno pro vybudování úložiště vyhořelého jaderného paliva a jaderného odpadu. Jedním z těchto míst je i lokalita mezi obcemi Blatno a Lubenec na Podbořansku.

- V jeho správních hranicích žije na rozloze 496 km2 1 200 000 obyvatel a na jeho území je cca 770 000 pracovních příležitostí.

- Praha navíc tvoří jádro středočeského regionu, tj. území o rozloze více než 3000 km2, kde žije dalších půl milionu obyvatel.

- Vazby mezi Prahou a tímto územím jsou mnohem silnější než k ostatním částem státu. Ve městě vzrůstá i počet přechodně přítomných osob, který v současné době dosahuje denně téměř 300 000.

- Z Prahy je vzdušnou čarou přibližně stejně daleko k Jaderskému a k Baltskému moři.

Rozloha 49 617 ha

Zřízena roku 1338 jako sídlo samosprávy Starého města. Gotická nejstarší část komplexu s věží, arkýřovou kaplí a s bohatou znakovou výzdobou je z 2. poloviny 14. století. Na orloji se každou celou hodinu mezi 8,00 - 22,00 hod. objevuje 12 apoštolů, v dolní části je umístěná deska se znameními zvěrokruhu od Josefa Mánesa.

Starý židovský hřbitov
Vznikl v 1. polovině 15. století, jako pohřebiště sloužil do roku 1787. Židé mu říkají zahrada mrtvých a v ní je na 12 000 gotických, renesančních i barokních náhrobků.

Prašná brána
Monumentální vstup do Starého Města. Stavba z roku 1475, vybudována Matějem Rejskem. Dříve sloužila jako sklad střelného prachu.

Vyšehrad
Vyšehrad vznikl jako knížecí hradiště v 10. století. Jeho význam byl zprvu především vojensko-strategický, byl několikrát přestavován a v 50. letech 17. století byl zahrnut do barokního opevnění Prahy.


Stavovské divadlo
Klasická budova z let 1781-1783. Od roku 1799 patřili divadlo českým stavům. 21. prosince 1834 zde poprvé zazněla píseň Kde domov můj, která se později stala českou národní hymnu.

Národní divadlo
Je přední českou divadelní scénou, uvádí činoherní, operní a baletní představení.

I když Maďarsko tvoří necelé 1% evropského území, je zemí s rozmanitými krajinnými typy. Převážnou část tvoří nížiny. Nejrozsáhlejší je Velká uherská nížina, nazývaná taky jako Panonská. Na severozápadě území u hranic se Slovenskem a Rakouskem leží úrodná Malá uherská nížina. Největší maďarská pohoří jsou soustředěna na severo-západě území. Obě nížiny jsou odděleny Zadunajským středohořím, které má kernou stavbu. Z jeho masivů je nejrozsáhlejší Bakoňský les s maximální výškou 704 m. Nejvyšší horou Maďarska je sopečná hora Kékes (1015 m.) v pohoří Mátra. Maďarsko je bohaté na povrchové vody. Největší řekou je Dunaj, po ní následuje Tisa a přítok Dunaje Rába. Jsou zde i 2 velká jezera : Blatenské a Neziderské. Blatenské má rozlohu asi 600m2, ale je jen 3-4 metry hluboké. Postupně vysychá. V Malé uherské nížině přesahuje z Rakouska Neziderské j. asi čtvrtinou své plochy. Je rovněž velice mělké a bahnité. Na severu Maďarska jsou četné termální prameny.

Maďarsko je teplá země, kde převažuje kontinentální režim podnebí s velkými teplotními výkyvy mezi létem a zimou. V červenci dosahuje průměrná teplota 22°C.

Na území Maďarska se nachází asi 800 chráněných území, což je 5% z celkových 93 036 km2. Největším národním parkem jsou Hortobágy s rozlohou (520 km2).

Hospodářství je závislé na přírodních zdrojích. Pěstují se zde: obiloviny a pícniny, brambory, slunečnice, tabák, ovoce a zelenina. Velmi populární i v zahraničí je maďarská paprika,cibule a rajčata. Dlouhou tradici má vinná réva. Především na vývoz se chovají prasata a drůbež, zatímco produkce mléka a hovězího masa je poměrně nízká. Oblíbenými produkty potravinářského průmyslu jsou husí játra a známý uherský salám.

Energetické a surovinové zdroje jsou výrazně chudší. I když se na území Maďarska těží uhlí, ropa, zemní plyn, bauxit, mangan a zinek, nestačí na pokrytí domácí potřeby. Jaderná elektrárna v Paksu a několik tepelných elektráren spaluje dovážená paliva. V zemi se rozvíjejí především průmyslová odvětví, která nevyžadují příliš surovin jako textilní, farmaceutický, přesné strojírenství, telekomunikace a výroba motorových vozidel. Vyváží se motorová vozidla, strojírenské a chemické výrobky, bauxit, potraviny, textil a oděvy.

Hlavním městem Maďarska je Budapešť. Soustřeďuje se zde 1/5 z 10 214 000 obyvatel země a téměř 1/3 všech pracovních příležitostí. Další větší města jsou například Segedín, Pětikostelí, Ráb, Debrecín, Székesfehérvár. Počet obyvatel měst neustále roste a venkovské obyvatelstvo rychle stárne.

Maďarsko je postkomunistickou zemí a změna režimu s sebou pochopitelně přinesla výrazné hospodářské a společenské změny, které jsou bohužel provázeny vysokou nezaměstnaností a rostoucí inflací.

Karlovarský kraj je nejzápadnějším územím České republiky a je po Libereckém kraji druhým nejmenším krajem. Kraj se skládá ze 3 okresů (Cheb, Karlovy Vary a Sokolov).

Struktura hospodářství regionu je velmi pestrá. V okresech Karlovy Vary a Cheb je hlavní prioritou lázeňství a cestovní ruch. Okres Sokolov se vyznačuje koncentrací těžby hnědého uhlí, energetickou, chemickou a strojírenskou výrobou. V kraji mají své nezanedbatelné postavení tradiční odvětví, jako je výroba skla, porcelánu, lihovin (Becherovky), minerálních vod, hudebních nástrojů a textilu. Poloha kraje ve středu Evropy, jeho vnitřní potenciál, přírodní a kulturní podmínky i historická tradice celé oblasti jsou předpokladem budoucího úspěšného rozvoje celého regionu.

Podle předběžných výsledků Sčítání lidu, domů a bytů k 1.3.2001 žilo na území kraje 306 799 obyvatel, z toho na ženy připadá 50,9%. K náboženskému vyznání se přihlásilo 20,1% obyvatelstva, z toho největší podíl 75,9% připadá na Církev římskokatolickou. Z předběžných výsledků Sčítání vyplývá, že na území kraje je 125 099 bytů, z toho 7,6% neobydlených. To znamená, že na 1 trvale obydlený byt připadá 2,66 obyvatele.

Velká škála a počet kulturních a sportovních zařízení je v souvislosti s lázeňskou tradicí regionu velmi široká, stejně tak jako množství pravidelně se opakujících kulturních (např.v K. Varech Mezinárodní filmový festival, Dvořákův karlovarský podzim, Tourfilm, Mezinárodní jazzový festival, Bethovenovy dny, Mezinárodní pěvecká soutěž A. Dvořáka, v Ostrově Dětský filmový a televizní festival Oty Hofmana a v Mariánských Lázních Mezinárodní Chopinův festival), sportovních (např. v K. Varech Kanoe Mattoni, CANON CUP, Carlsbad Triatlon) a mnoho jiných společenských akcí.

V Karlovarském kraji se nachází nejvýznamnější koncentrace lázeňských míst v ČR. V karlovarském okrese se nacházejí lázeňská místa Karlovy Vary a Jáchymov. Lázeňský provoz v Kyselce zanikl po roce 1989. V chebském okrese pak Mariánské Lázně, Františkovy Lázně a Lázně Kynžvart.

Rozvoj lázeňství a návštěvnost lázní jsou velmi závislé na vnitřní, evropské i celosvětové politické situaci. Lázeňské léčby využilo za rok 2000 v Karlovarském kraji 140 642 osob tj. 41,1% z ČR. Počet návštěvníků kraje je výrazně vyšší než uvádějí statistické údaje, a to o tzv. jednodenní návštěvnost, která není nikde zaznamenána. I když hlavním cílem návštěvníků kraje jsou lázeňská místa, existuje v území řada dalších atraktivních cílů jako jsou významná historická jádra měst - Cheb, Loket, Jáchymov, Ostrov, Horní Slavkov apod.. Památkové zóny jsou i v dalších městech a obcích. Návštěvníky jsou rovněž vyhledávány jednotlivé kulturní, technické a přírodní památky a zajímavosti.

V horských územích, zejména v Krušných horách a částečně i v Slavkovském lese, jsou příznivé podmínky pro zimní sporty, pro jejichž provozování jsou k dispozici sjezdovky, běžecké trati a další zařízení. Pro sportovně založené hosty jsou k dispozici speciální zařízení pro golf a jezdecký sport. V posledních letech se rozvíjí i síť cyklistických stezek. Pro kulturně orientované návštěvníky je k dispozici široká síť kulturních zařízení a jsou pořádány různé mezinárodní kulturní akce - festivaly, soutěže, přehlídky. Nedostatečně je zatím rozvinuta venkovská turistika. Kvalitní vybavení lázeňských míst umožňuje i rozšíření tzv. kongresové turistiky, zejména v Karlových Varech a v Mariánských Lázních. V poslední době se rozvíjí i síť informačních center pro návštěvníky.

* 5. 10. 1936 Praha

Václav Havel vyrůstal ve známé pražské podnikatelsko-intelektuálské rodině, spjaté s českým kulturním a politickým děním dvacátých až čtyřicátých let. Tento fakt se stal důvodem, proč mu komunistická moc po ukončení povinné školní docházky v roce 1951 nedovolila dále studovat. V první polovině padesátých let proto mladý Václav Havel nastoupil do čtyřletého učebního oboru chemický laborant a zároveň večerně vystudoval gymnázium (ukončil ho v roce 1954). Z kádrových důvodů nebyl později přijat ani na žádnou z vysokých škol humanitního zaměření, a proto se rozhodl studovat na škole technického směru. Ekonomickou fakultu Českého vysokého učení technického ale po dvou letech opustil.

Bernardine-Eugénie-Désirée Clary (* 8. listopad 1777 v Marseille, Francie; † 17. prosinec 1860 v Stockholmu, Švédsko), provdaná 1798 Désirée Bernadotte, stala se 1818 pod jménem Desideria královnou Švédska a Norska.

Désirée Clary, královna Desideria Švédská, r. 1810, Gérard

Jméno Clary je široce rozšířené v různých oblastech. Četní badatelé se pokoušejí nalézt - zatím bez úspěchu - původ jména. Nelze zatím jednoznačně určit odkud marseillesští Claryové pocházeli. Někteří hledají původ v Dauphiné, jiní v Albi. První doložené zprávy z Marseille mluví o muži jménem Jaques Clary, který se oženil 24. listopadu 1690 Catherinou Barosse v kostele Sv. Martina v Marseille. Jejich syn Joseph (1693-1748) uzavřel sňatek 27.února 1724 s Francoise-Agnes Amauricc. Z tohoto spojení vzešel Francois Clary, otec Désirée.

Otec Francois Clary se narodil 24. února 1725. Byl rejdařem a obchodníkem a svými obchodními aktivitami si vydobyl značné jmění. Byl dvakrát ženat. První žena Gabrielle Fleechon, s kterou se Francois oženil 13. dubna 1751 porodila 4 děti: Francois-Joseph, Marie-Jeanne, Marie-Therese-Katherine a Ethienne-Francois. Gabrielle zemřela 4 měsíce po posledním porodu 3.května 1758. Již následující rok 26. června 1759 se otec Francois žení opět. Jeho vyvolenou se stala Francoise-Rose Somis. Ta porodila dalších 9 dětí: Nicolas-Joseph, Joseph-Honoré, Rose, Lucie, Justinien, Honorine, Julie, Basile a Desiree. Nejmladší, třinácté dítě Eugenia Bernardine Désirée Clary, spatřila světlo světa 8. listopadu 1777 v Marseille. Den po narození byla pokřtěna v kostele Saint-Ferréol. Kmotry byla sestra matky Bernardine-Catherine de Somis a manžel její nevlastní sestry Jeanne Louis Honoré Le Jeans.

O mládí Désirée je známo jen málo. Je pravděpodobné, že byla vychovávána v jednom marseilleském klášteře. V pozdním věku se vyjádřila, že na otcovský dům si vzpomíná jen útržkovitě a nejasně. V roce 1793 se Eugenie (teprve později ji Napoleon začal říkat Désirée) seznámila s chudou rodinou korsických emigrantů Buonaparte (od r. 1796 Bonaparte), když se snažila pomoci propuštění svého bratra Etienna z vězení a náhodou se setkala s Josephem Buonapartem. Toho představila své setře Julii.Dle jiné verze se s Josephem Buonapartem seznámila její matka a z vděčnosti za pomoc při záchraně Etienna jej pozvala domů. Brzy poté se Désirée zamilovala do Josephova bratra Napoleona. Mezi léty 1795 - 1796 zasnoubena do mladého malého bezvýznamného generála. V srpnu 1794 se Joseph oženil s Julií Claryovou, když náklady na svatbu hradila z větší části rodina Claryových. Ta se ostře postavila proti sňatku Désirée s Napoleonem (bratr Etienne: " jeden Bonaparte v rodině je až dost") a Napoleon se seznámil v Paříži s vdovou Josephinou Beauharnaisovou, krásnou a vlivnou, a r. 1796 vstoupil s ní do svazku manželského. Désirée byla velmi zklamaná, ale jak reagovala a co přesně dělala je po dobu půl roku naprosto nezmapováno a dává prostor k dohadům a spekulacím (nejznámnější spekulace je z pera Annemarie Selinkové v románu Desireé).

17. srpna 1798 uzavírá manželství s generálem Jeanem-Baptistem Bernadottem, přítelem Josepha a Luciena Bonapartových, kteří byli též na svatbě svědky. Následující rok přichází na svět jejich syn Oskar (4. července l799), pozdější švédský král Oskar I. Roku 1810 byl Bernadotte, mezitím maršál Francie(1804) a vévoda z Ponte Corvo (1806), adoptován bezdětným švédským králem a stal se jako Karel Johann korunním princem švédským. Po smrti krále a korunovaci manžela se Désireé stala švédskou a norskou královnou Desiderií. Třebaže její manžel a syn žili od r. 1810 ve Švédsku, zůstala Désireé dále v Paříži až do roku 1823, převážně pod pseudonymem hraběnka z Gotlandu. Důvodem mohly být zdravotní problémy v severském klimatu (r. 1810 se při pobytu v Stockholmu necítila zdravotně dobře), tak i averze k cizímu prostředí. Často se svou sestrou Julií navštěvovala lázně a r.1819 se intimně sblížila s knížetem Armandem Emmanulem Plessis de Richelieu. Jejich vztah trval asi 2 roky. Teprve r. 1823 při příležitosti svatby svého syna Oskara s Josephinou z Leuchtenbergu (dcera Evžena Beauharnaise, syna Josephiny Beauharnaisové, bývalé vítězné sokyně Desireé), přijíždí Désireé s nevěstou do Stockholmu 19.června 1823. Ve Švédsku již zůstala. Teprve 21. srpna 1829 proběhla její slavnostní korunovace. Pobývala odloučena od svého muže na zámku Rosersberg nedaleko Sigtuny. 3.března roku 1844 ovdověla a na švédský trůn nastoupil syn Oskar. 17. prosince roku 1860 odjela do Stockholmu shlédnout inscenaci Calderonova dramatu "Život sen" - titul jako by charakterizoval i její život. Po návratu z divadla zemřela náhle na schodišti královského zámku ve Stockholmu. Dnešní královská rodina švédská stále nosí rodinné jméno Bernadotte.

Král Karel XIV. Jan,

První panovník z rodu Bernadotte, vlastním jménem Jean-Baptiste Bernadotte (* 26. ledna 1763 v Pau, Francie; † 8. března 1844 ve Stockholmu), francouzský ministr války, francouzský maršál a kníže de Pontecorvo . V roce 1818 se stal králem Švédska a Norska. Období jeho vlády trvalo až do roku 1844. Je zakladatelem dodnes panující švédské dynastie Bernadotte.

Jean-Baptiste Bernadotte se narodil jako páté dítě Henri Bernadotta. Jeho otec byl advokátem v Pau a chtěl, aby se jím stal i Jean Baptiste. Mladý Jean však šel k armádě. Sloužil u francouzského Královského námořnictva (Royal-la-Marine). Po 9 let služby v armádě byl pouze poddůstojníkem.

Během Velké francouzské revoluce se jeho situace změnila. V roce 1792 získal hodnost plukovníka, 1796 brigádního generála a roku 1794 se stal divizním generálem. Za ženu si vybral Desiré Claryovou.

Když Napoleon Bonaparte převzal moc a vyhlásil Francouzské císařství, byl Bernadotte jmenován jedním z prvních maršálů Francie. Po bitvě u Slavkova získal r. 1806 titul knížete de Pontecorvo.

Švédský král
Na švédském trůně v tu dobu seděl Gustav IV. Adolf, který byl shledán za choromyslného. Do čela státu nastoupil jeho starý strýc Karel XIII. Byl ovšem bezdětný a předpokládalo se, že již brzo zemře. Proto se rozhodlo, že král bude muset adoptovat nějakého potomka, který by se stal zároveň i následníkem trůnu. Bylo zmíněno mnoho návrhů, avšak na základě naléhání Napoleona I. a díky politické situaci Evropy , získal titul koruního prince právě Jean Baptiste Bernadotte.